V Rumunsku a přeci doma - 11.08.04
Víc hlav sice možná víc ví, ale má taky víc názorů. Takže se v některých chvílích zdálo, že návštěva českých vesniček v Rumunsku upadne v zapomnění, ale nějak jsme se nakonec dohodli a kdesi na jihu Rumunska, v kraji zvaném Banát jsme obhlíželi jak se daří našim krajanům.
Prvním postupným táborem se na čtyři noci stala vesnička Rovenska a rodina Pelnářů coby naši dobrodinci. Stačilo navštívit místní obchodohospodu a byla noha v nohávě a hned bylo kde složit hlavu. (Až na jednoho pablba tuším z Pardubic co snědl všecku moudrost světa je to velmi milá ves. Ale on tu má naštěstí jen chalupu.)
Rovensko a okolí.
Z prvního „seznamovacího“ kolovýletu se stal celodenní pochod završený naléhavým návrhem, aby se na další pěší tůru nebrala kola. Závěr výletu patřil pivu Ursus v místním obchůdku, z čehož se posléze stala dobrá tradice.
Na Bígr cestou necestou.
Bychom se dostali místnímu koloritu poněkud více pod kůži, přislíbili jsme pomoc při „kopkování“ sena a Ivan (místní traktor) nás odvezl do dáli na louky. Pro některé se sice jednalo o „zbytečný den“, ale oběd a ty historky co jsme slyšeli rozhodně stály za to. Otázkou však zůstává, zda se z naší strany jednalo o pomoc či zdržování. Po celou dobu jsme pravidelně doplňovali tekutiny z místní studny plné pulců a jiné havěti a dědovou kořalou. V hlubším odpoledni jsme se opět přesvědčily o relativnosti pojmu „cesta“ při návštěvě Čertova jezera (Lakuluj Drakuluj). Vzali jsme s sebou i Pelnářovic vnuka, kterého jsme po návratu již nikdy neviděli…
Zbytečný den?
Neúspěch prvního kolovýletu jsme chtěli prolomit dobytím sv. Heleny (cca 90 km). Prvních 20 km pravda bylo z kopce… ale ne po cestě! Tu odnesla velká voda. Podél Dunaje už se to vydržet dalo a posilněni skoro dvouhodinovým pobytem v osamocené, ale až podezřele luxusní restauraci s rusky mluvící obsluhou jsme nakonec dorazili do cíle (bohužel to byla pouze polovina celé cesty!).
Cesta za sv. Helenou.
V nejlepším nutno přestat a tak jsme se rozhodli zkusit štěstí zas jinde, tentokrát v Eibentálu. Rozlučka s dědou Johnem, babičkou Helenou a traktorem Ivanem (vnuk se stále neukázal) a tradá. Eibentál je pro změnu zase na kopci a též skoro bez přístupové cesty. I zde se jako nejlepší způsob hledání místa kde složit hlavu ukázala obchodohospoda.
Loučení a cesta na jih.
Po velmi pěkně vyznačených, ale ne moc cestách jsme podnikli další pěší kolovýlet, tentokrát do Bígru. Podporováni motorizovanou jednotkou jsme zvládli i různá úskalí cyklistiky a i tento, opět cca 90 km výlet skončil v hospodě. Jedno kolo sice neustálo cestu na onom vozidle, ale zdá se, že Šimsova dílna vše napraví.
Cestou necestou do Bígru.
Kol už bylo celkově dost (tedy ne na kusy neb zmíněné se po pádu stalo nepojízdným) tož malý pěškovýlet do velké jeskyně na břehu Dunaje byl ideální variantou. Jeskyně byla opravu obrovská, plná žab a samozřejmě i zde žije endemicky se vyskytující druh Bukunzuly. Za turka zde prý padlo kolem tisíce lidí. My naštěstí ne.
Jeskyně mrtvých.
Po návratu z jeskyně byla domluvena návštěva místního antracitového dolu. Nenechte se zmýlit, je stálé v plné síle a hlavní motor od pana Kolbena stále spouští dělnickou třídu do 240 m hluboké černé díry. Bohužel se nám nepodařilo nikoho přemluvit aby nás vzal do nitra Země, ale při pohledu na hlavní rozvodnou desku to asi bylo dobře.
Cesta do hlubin Země.
Tak takové to tedy bylo.
(Pro správné zobrazení fotografií je zásadní dobré nastavení Vašeho monitoru. Ujistěte se, že na kalibračním obrázku rozeznáte jednotlivé odstíny šedé, případně monitor přenastavte.)
