Vzpomínky na Afriku - 12.06.05
Sice se mi to už dneska zdá jako mlhavý sen, ale soudě podle hromady fotek, metrové dřevěné sochy, pytlíku červenýho písku a něčeho nepopsatelnýho v duši, vypadá to, že jsem opravdu byl v Africe. Bojím se, že nikdo kdo tam nebyl nemůže zcela pochopit jaké to tam bylo, ale i tak se pokusím aspoň o letmé přiblížení. Předem se omlouvám za předpokládanou délku textu - klidně to všecko přeskočte a třeba se jukněte na pár foteček. Vlastně to píšu spíš pro sebe - jsou to jen moje poznámky, tak jak jsem si je psal kde se dalo, doplněný o pár foteček.
Obsah
- Cape Town
- Cederberg
- Fish River Canyon
- Namib-Naukluft
- Walvis Bay, Cape Cross, Spitzkoppe
- Palmwag, Khowarib, Opuwo
- Kamanjab
- Etosha
- Popa Falls, Mahango, Caprivi
- Chobe
- Okawango
- Khama Rhino Sanctuary
- Pretoria
Poznámky: Po najetí myši na obrázek se po chvilce objeví popisek k obrázku.
9. 10. - Odlet
Místo abych si užíval poslední možnosti českého rádia, budí mě zas to šílený BBC! (Jestli se vrátím, musím to zrušit.) V 10:00 zvoní Tomáš a tradá na letiště. Sice moc nevnímám okolí, ale když cestou zahybá k pumpě, není mi ouplně jasný, proč zrovna teď potřebuje nutně koupit pixlu oleje!, ale nijak to nekomentuju. Mám svého v hlavě dost. Projíždí pumpou a zastavuje kousek za ní, přímo u tlupy pěti podezřelých „aktivistů“. Nechápu už vůbec nic - asi se tu někdo zbláznil. K uším mi pomalu doléhá známý hlas a slova …jedem do Afriky, jedeme do Zimbabwe… a v tvářích důmyslně ukrytých pod parukou, černým krémem na boty a africkou maskou rozeznávám Michálka a spol. Kdo jiný… pět bláznů jede do Afriky a kamarádi, taky blázni, se jdou rozloučit. Požehnáni velkým šamanem a obdarováni amulety odjíždíme dál k letišti.
Cítím se asi jako před prvním koncertem s eggnoise - vše co nastane za letištní přepážkou jsem v životě nezažil. Nevěřím, že tu baculatou obludu někdo zvedne do vzduchu… a přece. Dík malému zpoždění nás přeplněný Londýn nechce ani vidět a tak si dáváme vyhlídkový let nad pamětihodnostmi města. Mraky jsou výjimečně pryč a tak koukám na to hemžení pod námi. To mi el kapitán udělal schválně - díky amigo.
O vzlétnutí mě už přesvědčili, ale kdo to posadí na zem!!?
Do sedmi čekáme v Londýně. Pak zas další odbavení, zas pípací „dveře“… Z okna koukám na tu rachotinu co nás poveze - tohle už fakt nezvednou! Připadá mi to asi jako donutit náš barák, aby se zvednul ze země a lítal.
I tentokrát se jim to povedlo. Kolem jen tma a nic než tma, takže koukám na úžasně pitomý sci-fi a následují mnohé pokusy o usnutí.
10. 10. - Cape Town, Cape of good hope
Sice mě z toho sezení ukrutně bolí břicho, ale než si sedneme na zem a projdeme vším vstupním papírováním, je vše OK. Pamětliv Daveedovy rady, vyzbrojuji se krásnou, modrou, nehořlavou… SAA vám děkují, že jste si je zvolili :).
No a pak začíná teprv ta správná sranda! V letištní hale stojí bubák (podotýkám, že slovo „bubák“ naprosto nepovažuji za jakkoliv hanlivé, spíš naopak!!!) s „našim“ novým autem. Ano, je opravdu nové - má najeto 36 km! Po chvíli papírování nás odváží do hotýlku BigBlue. Nové auto, řízení na druhé straně, cizí země… no ještě že nás odvezl.
Aby ten „cestovní šok“ byl ještě o něco menší, přidává se vlídné slovo recepční Mariky - ve slovenštině. Příliš neztrácíme čas, přeci jen jsme tu pouze měsíc, a rovnou vyjíždíme na Mys Dobré Naděje. Tatíček si docela rychle zvyká na místní poměry a za krátko už taky jezdí jen v protisměru jako všichni ostatní. Jen změnu směru ukazuje většinou zapnutím stěračů což nepůsobí příliš jednoznačně, ale to se taky časem podá.
Podél pobřeží vyrážíme směr Muizenberg → Simon's Town →Cape Point. Nedobrovolně se stávám hlavním navigátorem výpravy - to není dobrý nápad! Cestou úspěšně míjíme kolonii tučňáků :(, ale rezervace kolem mysu nám to vynahrazuje. Krásně tu všude kvetou ty tatíčkovi oblíbený Proteaceae všeho druhu a vůbec je tu spoustu krásných kytek. Nádherný útesy a o ně se tříštící vlny oceánu. Na jižní pól je to co by kamenem dohodil - něco kolem 6 000 km. Aj antilopa je k zahlídnutí, i tlupa paviánů a mrňous daman kapský s úžasně pitomým obličejem.
Cape Point reserve.
Podél pobřeží na druhé straně poloostrova se pomaloučku, vyhlídkovou rychlostí vracíme domů. Malá silnice zasekaná v úbočí skály a k tomu blížící se západ slunce… no co dodat. Jestli to takhle půjde dál, nevím kam ty fotky budu cpát.
Západní pobřeží Cape Peninsula.
Krásný den zastíní až vyprávění Petra - hned po příletu z Čech ho okradli a zmlátili… na zítřek raději volíme zas cestu autem.
11. 10. - Cape Town, Kirstenbosch, Table Mountain
Kdo mě zná, ví, že vstávání není zrovna mou silnou stránkou. Vstáváme něco kolem sedmé, ale s klidem prohlašuji, že takhle dobře už jsem nespal vážně dlouho. Odjíždíme už dobře známou cestou směrem na jih, pod stolovou horu do botanické zahrady Kirstenbosch. Pověsti o jedné z nejhezčích botanických zahrad nelhaly. Tedy alespoň pro oči evropana. Všude samé protey a strelicie, kolibříci a jiná nádherně barevná havěť, takže tatíček (a nejen on) je opět patřičně unesen.
Botanická zahrada Kirstenbosch.
Tu pravou botanickou ale zažíváme až za pár hodin. Šplháme na stolovou horu po úzké, takřka kolmé cestě s přiléhavým názvem Sceleton Gorge. Chvíli lezeme po dřevěných žebřících, chvíli potokem. Původně hustý „prales“ se mění v „kleč“ z vřesů a nádherných proteí. Je tu krásně.
Výstup na Table Mountain.
Na pláni stolové hory je krajina zas úplně jiná. Rákos, vřes a slaměnky. A když se na chvilku rozfouknou mraky a vidíme kudy že to jdem… hups, to je vejška… Pod námi je celý Cape Town. Vede sem sice lanovka, ale jako správný čehůni ji necháváme nedotčenou a úzkou soutěskou se drápem zas dolů. Jsme dost jinde než naše auto, takže usmlouvaný taxík přijde vhod.
Table Mountain.
Zásoby jídel došly a nic nového jsme ještě nenakoupili, takže hurá do hospody. Je sice italská, ale báječně jsem se najedl!
(Pro správné zobrazení fotografií je zásadní dobré nastavení Vašeho monitoru. Ujistěte se, že na kalibračním obrázku rozeznáte jednotlivé odstíny šedé, případně monitor přenastavte.)
