Vzpomínky na Afriku - 12.06.05
12. 10. - Cesta do Cederberg
Poslední ráno v Cape Town je poněkud ve znamení zmatků a nervozity. Po včerejším neúspěšném pokusu e-mailem kontaktovat společnost co nám měla zamluvit kemp v Etoshe nastávají všeobecné obavy o její solidnost a u některých dokonce o existenci. Nutno ovšem dodat, že e-mail s číslem kreditky došel v pořádku :). Vzhledem k mým dosavadním zkušenostem s internetem mě to nechává docela klidným. Nakonec je vše objasněno, kemp zamluven (alespoň v tuto chvíli jsme si to mysleli) a my opouštíme BigBlue a vrháme se do města na nákup. Tam však teprv nastává ta správná sranda! No zkuste jezdit v cizím městě, v opačném pruhu než jste zvyklí a ještě v cizím autě a k tomu hledat, kde koupit bombu a vařič. Podařilo se koupit pár základních potravin (víno, grilrošt a flák masa…) a opět bloudíme po městě a sháníme tu bombu. Je to poněkud hektické a všeobecná nervozita posádky stoupá. Avízovaný camping-obchod zmizel kamsi do neznáma a tak raději padáme z města pryč do „pusté divočiny“, na sever do Cederberg.
Asi bych měl zmínit, že odjezd z Cape Town byl poněkud „iterační“, ale nakonec přeci jen nacházíme silnici N7 a to už máme vyhráno. Dokonce v dalekém městě potkáváme krám s různým harampádím (FOX HARDWARE) aj s bombou. Jeden ze tří našich vařičů na ni docela i pasuje. Pak zas dál zemí nikoho na sever. Odbočujeme z hlavní silnice a po červené štěrkové „silnici“ dalších cca 70 km do nitra Cedrových hor (mimochodem cedr jsem tam nikde neviděl).
Cesta skrz Cederberg.
Jsou to nejdivnější hory co jsem kdy viděl. Nakupené sloupy kamenů - jen obživnout… Nebo spadnout. Až při západu slunce, které ještě umocňuje barvu skal dojíždíme do chalupy Oasis, jak sám pán domu Gerit říká „In the middle of nowhere“. Je to rozhodně velmi příjemný chlapík a veeelkej pohodář. Stále nás oslovuje „my friends“ s nádherným holandským přízvukem. Konečně došlo na to báječný grilovaný maso a vínko. Gerit pije Colu (soudě podle poutače na silnici asi furt), ale vypadá správně v náladě. Pořád! Kdo ví co v tej pixle má!? Kreslí nám mapku kam máme zítra jít a my se mu za odměnu podepisujeme na čestné místo v atlase, hned pod nápis „Praha“. Pak na trávě vedle pomerančové aleje vesele usínáme. Ani ti pávi už neřvou :)
13. 10. - Cederberg
Podle zmiňované mapky vyrážíme ráno do Dwarfsrivier, místní „recepce parku“ a vinařství zároveň. Údajně jsou zde nejvýše položené vinice v jižní Africe. Ať tak či onak, než ochutnáme všech šest druhů nabízených vín, jedno lepší než druhý, jsme docela veselí… africká pohoda začíná… Kupujeme dvě lahvinky vína „cederberg“ a dostáváme magický číselný kód k zámku na závoře nedaleko pod kopcema a zanedlouho už šplháme na „Wolfberg cracks“ Skalní soutěskou se dostáváme (někteří) až na vrchol skalního masivu. Pohled kolem je nepředstavitelně nádherný… Záhadně vymleté šutry, mezi nimi různé žlaby, kanály a kotliny a do toho obrovské trsy trávy a žluté a fialové kytičky. Něco podobného jsem fakt nečekal. Dost mě mrzí, že máme málo času a musíme zas dolů - nějaký vejletík by nebyl od věci. Snad příště.
Výstup na Wolfberg cracks.
Vracíme se zpět na N7 a uháníme zas dál na sever, směrem k městečku Springbok. Zhruba 300 km pustiny, jen občas po jedné či druhé straně malá víska v holandském stylu. Už se smráká. Raději končíme v nějakém kempu v městečku Kamierskroon. (No nutno upozornit, že městečko je poněkud zavádějící pojem… spíš hodně malá ves, ale tady jsou ta měřítka trochu jinde).
Celé této oblasti se tu říká Namakwaland. Je to sice úžasná pustina, ale jednou za rok se tu všechna květena pomine a najednou vykvete. Soudě podle fotek v kempu to musí být neuvěřitelná nádhera. Ale teď to taky není špatný :) Přestávám psát a jdu si dát to báječný víno, než mi ho vypijou hmyzáci - a že jich tu pod tím světlem je!
(Pro správné zobrazení fotografií je zásadní dobré nastavení Vašeho monitoru. Ujistěte se, že na kalibračním obrázku rozeznáte jednotlivé odstíny šedé, případně monitor přenastavte.)
