Vzpomínky na Afriku - 12.06.05
20. 10. - Khowarib
Jedním z bojových úkolů naší výpravy je doručit pár fotek, 5 US$, kus papíru s obálkou a dopis od Vladimíra nějaké slečně kdesi u Spitzkoppe. Úkol natolik bláznivý, že ni chvíli nepochybuji, že to vyjde.
Odjíždíme ze Spitzkoppe, a když míjíme domeček v nedaleké vesničce (tedy zahlídl jsem jen jeden dům), ukazuji fotografii oné slečny kolemstojícímu. „Jasně, má stánek támhle, kousek za zatáčkou!“ odpovídá mi bez váhání a s úsměvem. No a opravdu tam stojí slečna, jak z obrázku. Tedy z fotografie. Hnedle pookřeje a na fotkách ukazuje všecky své sourozence. Úkol splněn. Čím víc jedeme na sever, tím je kraj chudší a chudší. Kde jsou ty časy holandských domků (ne snad, že by mi chyběly!). Kolem silnice občas jen chatrče z rezavých plechů a všudypřítomné stánky s kameny. Zastavujeme na chvilku v čiré samotě s malým stánečkem s krásnou Hererkou kolem níž pobíhají malé dětičky. Na pneumatice s rohama kudu se vyjímá bílý nápis „DAVID BACKHAM“ a hned vedle „LUIS FIGO“. Krajina se dál mění do mnoha podob. Už to není jen širá placka, ale kolem nás se začínají zvedat hory, ne nepodobné americkým Monument Walley. Často jsou k vidění stáda springboků a sem tam pštrosi, spousta „farem“ krásných strakatých koz a volně postávající oslů.
Kraj kmene Herero.
Kousek odsud je prý zkamenělý les, a tak se tam jedeme juknout. Ani ne tak kuli stromům, ale spíš proto, že je tam k vidění i ona slavná příšera welwitchia. Šílená kytka s dvěma listy co se do dáli plazí po zemi a rozpadají se na spoustu proužků. Přijíždíme na místo, které se nijak neliší od okolí, až na malé cestičky poskládané z kamenů. Malý klučina nás „provází“ po malém pahorku, kde se tu a tam zastaví, ukáže na hromádku kamení se slovy „This is also petrified!“. Píše se, že jsou to zkamenělé stromy staré až 200 miliónů let. Jsou to hezký kamínky, a když o sebe bouchají tak nádherně zvoní. Ale na oheň nic moc (ačkoliv na otázku, zda je můžeme večer použít na oheň dostáváme překvapivou odpověď „Yes“). Snad leda kolem ohniště. Navzdory našim obavám, že welwitchii asi už nikdy neuvidíme (maximálně „also petrified“) jsou opravdu tady a živé.
Petrified forest.
Platíme vstupní, resp. výstupní poplatek klučinovi a dáváme mu ještě kus chleba a pomeranč. On mi na oplátku nabízí jeden z kousků zkamenělého dřeva. Dál na sever přejíždíme veterinární kontrolní pásmo v Palmwag. Ptáme se bubáka na nějakou pumpu - prý o kus dál. Prosí nás o nějakou čapku na hlavu - proč ne - dávám mu tu, co jsem koupil v Praze od vietnamce, vyrobenou v Číně. Chce ještě nějaký prášky na hlavu, ale vypadá to, že by to tak pokračovalo do nekonečna, takže raději jedeme k tej pumpě. Další bubák se nás ptá na jména a co si s námi povídá, stále něco pižlá do palmových ořechů. U „pumpy“ bereme zas trochu ropy. Pojem „pumpa“ se musí brát taky s rezervou, podobně jako město, ale teče to a jezdit se na to dá a hlavně tu nic jiného není. Bubák mezitím vyřezal do ořechů krom spousty zvířátek i naše jména, takže nezbývá, než si alespoň jeden koupit.
Putujeme dál a tak mě napadá, kde asi berou všecky ty nádherný kamínky co u všude nabízej u silnice, a ejhle. Stačí se sehnout a na každém kroku je nějaká ta pecka achátu. Na pražských burzách a předvánočních trzích by za to chtěli kdovíco a tady tím sypou silnice a nemá to prakticky žádnou cenu - jíst se to nedá. Vzpomínám, jak jsme jako mrňousové vysekávali na Babě kamínky z okrasných dlaždic a jak by mi rvalo srdce to vyhodit. Vývoz je tu ale bez povolení zakázán, a tak na ně jen koukám a zas v klidu odhazuji v dáli.
Cesta na sever po achátové silnici.
Jak se blíží večer, přibývá zvěře kolem, a tak každou chvíli stavíme. Jsme v oblasti, kde se údajně vyskytuje 500 pouštních slonů, ale asi někam odešli. Všecko nám ale vynahrazuje nádherná rodinka, opravdu divokých žiraf a několik kudu. Moje první divoká žirafa…! Přijíždíme k vesničce Khowarib a táboříme v kempu co tu provozují domorodci z nedaleké vesničky. Jsme těsně vedle řeky a co víc, dokonce i s vodou! Tedy jen malý potok v obrovském korytě, ale po tolika dnech ve vyprahlých pouštích je to příjemná změna. V člověku se to tu všecko nějak převrátí a i to málo tu je jak „dar z nebes“. Všude kolem rostou nádherný mopány a naše stanové a jiné kejkle sleduje páreček zelených ptáků. Jinak jsme tu jako obvykle úplně sami. Těsně před soumrakem přichází mladá příjemná slečna a zve nás na ráno na návštěvu jejich vesnice Damarů. Nádherný večer, potok hučí kousek pod stanem a v temnotě kolem nás se potuluje kdovíco.
Kemp Khowarib.
(Pro správné zobrazení fotografií je zásadní dobré nastavení Vašeho monitoru. Ujistěte se, že na kalibračním obrázku rozeznáte jednotlivé odstíny šedé, případně monitor přenastavte.)
