Vzpomínky na Afriku - 12.06.05
24. 10. - Etosha - Okaukuejo
Budíček za tmy a při svítání už u hlavní brány do Etoshy. Opět se ukazuje, že informační systém Namibie má ještě své mouchy, takže rezervaci sice máme, ale na někdy jindy. No naštěstí to nejsou až takoví byrokrati jako u nás, takže to nevadí. Do kempu ani nejedeme a rovnou hurá pozdravit zviřátka. Hned za bránou nás vítá jedna žirafka a drop kori.
Vítej v Etoshe.
Nutno přiznati, že první hoďku panuje ve vozidle spíše zklamání, neb u pítek není ni voda ni zvěř. Ale jak čas plyne, oči přivyknou krajině a zjistí co mají hledat a je to stále lepší a lepší. Často musíme zastavit a dlouho čekat až stáda zeber přejdou svou línou chůzí pár metrů před naším autem. Oni jsou tu doma, ne my! A tak je nějaký přihlouplý auto rozhodně nevyvádí z míry a s ignorantským výrazem ve tváři jen pomalounku opouštějí cestu.
…Vy mé pruhované štěstí.
K polednímu už teplota stoupá do takřka nesnesitelných výšek a co má alespoň kouska rozumu, uklízí se do stínu. Působí to poněkud komicky, snaží-li se dvacet antilop vtěsnat do stínu metrové akácie. Veškerý pohyb kolem se zastavuje a vše živé jen tiše postává. Hodiny a hodiny. Pomalu cítím, jak se mi ten klid dostává pod kůži. Jsme sice plni dojmů, ale stejnak si pod snovaččím hnízdem dáváme malý oběd.
Polední klid.
Odpolední vyjížďka je o poznání pestřejší. Už se ani nesnažíme počítat stáda zeber a springboků (ne, že bychom to před tím snad dělali). Dlouhatánské krky žiraf se tyčí nad okolní porost a při pohledu na ně si připadám jak v pravěku. Dosud plachý přímorožec mi s klidem pózuje asi 3 m od auta. Je to nádhera.
Odpolední projížďka.
Oryx modelem.
A co sloni? Kampak asi odešli? Podle nezaměnitelných značek jednoho stopujeme až k malé louži bahna, kde se oddává podvečerní koupeli. Je to vážně sympaťák! Opět jedno z těch zvířat co se rádo ukazuje. Cachtá se, hází na sebe hromady šedivého bahýnka, dělá uzly na chobotu, pak chvilku popírá gravitaci, a když se v blízkosti objeví další auto, dá si nohy křížem a pak s úsměvem odchází do houští. Děkujem… V tomto duchu se odehrává celé odpoledne a podvečer.
Sloní divadlo.
Večerní Etosha.
Za tmy se jdu ještě podívat k osvětlenému napajedlu těsně u kempu. Všude kolem tma, jen malá vodní nádržka se barví do žluta pod září reflektorů. Ze tmy se noří živé fosílie v podobě dvou obrovských nosorožců. Než si ale doběhnu pro foťáček a rodiče… Další hoďku nebo dvě sedíme na kraji pítka a koukáme do tmy. Všude naprosté ticho. Jen sova nad námi žárlivě houká, to že se pozornost všech soustředí někam úplně jinam. V dáli ve tmě se matně rýsují siluety žiraf. Čas se asi zastavil. Alespoň tak to působí, když se vůdčí žirafa odváží udělat jeden krok a pak pět minut čeká, co se bude dít. Neděje se nic, a tak další krok. Asi za ¾ hodiny konečně dojdou těch pár desítek metrů k vodě, kde předvádějí nejrůznější gymnastické cviky ve snaze se napít. Po celou tu dobu nikdo ani nedutá a jen se všichni kochaj a učí se trpělivosti.
Noční zkouška trpělivosti.
Cestou ke stanu jsou odevšad slyšet skřeky šakalů, co si přišli vybrat nové boty z široké nabídky těch, kdo si je zapomněli na noc uklidit do stanu.
(Pro správné zobrazení fotografií je zásadní dobré nastavení Vašeho monitoru. Ujistěte se, že na kalibračním obrázku rozeznáte jednotlivé odstíny šedé, případně monitor přenastavte.)
