Vzpomínky na Afriku - 12.06.05
1. 11. - Maun, Okavango
Ranní pokus o „mokoro trip“ dle očekávání nevyšel, a tak se jej snažíme domluvit na zítra. Nutno poznamenat, že to není bez komplikací neb „recepční“ je poněkud koza, navíc naštvaná, že dnes musela kuli nám do práce opravdu přijít včas (tedy jen o ½ hodiny později).
S tatíčkem jsme se rozhodli, že železné finanční zásoby, na které se za žádných okolností nesahá, s sebou vozíme již příliš dlouho, a tak aby se nezkazily nutno je zlikvidovat. Delta Okawanga k tomuto skýtá ideální příležitosti. Viděli jsme Afriku z vody, ze země… proč ne ze vzduchu? A tak to vypadá, že další z dětských snů se stane realitou. Hurá na místní malé letiště. Letadélko je sice pro 5 a my jsme jen 3, ale třeba se do odpoledne ještě někdo najde, a když ne… taky dobrý.
Pozdně odpolední počasí je jak stvořené pro létání. Nebe bez mraků, slunce nízko a stíny dlouhé. Nikdo do pětice se sice nenašel, ale jak se vzápětí ukazuje je to značná výhoda neb pro focení si můžu vzít to nej místo. Pilot podobný Redfordovi, maminka vedle něj jako druhý pilot, startujem…
Odlet z Maunu do delty Okawanga.
Všude kam až dohlédnem je nekonečná rovina delty Okawanga. Spousta potoků, bažin a jezírek, palmy, rákos a kdo ví co ještě. Všecko je to prošpikovaný miliónem cestiček od obrovských stád buvolů, sloni a hroši se cachtají v jezírkách a po pláních se pomalinku klátí dlouhatánské stíny žiraf. Prostě nádhera, kterou snad ani nejde popsta.
Delta Okawanga.
Přiznávám, že tento výlet (konečně jsem naplnil pravý význam toho slova) nebyl zrovna levnou srandou a někomu to možná může připadat jako rozmařilost nebo snobství. S čistým svědomím ale mohu říct, že nelituji ani centu. Naopak, mám pocit, že to byly nejlépe investované peníze a z pocitů které jsem ve vzduchu cítil budu čerpat ještě hooodně dlouho. Podobně jako po návštěvě vesnice Himbů nejsem moc schopen popsat své pocity, stejně intenzivní, ale jen příjemné.
Už podruhé se mi v noci za zvuku chrochtajících hrochů zdá o návratu domů a o tom jak to doma nemohu vydržet a vracím se zpět…
2. 11. - Okawango
Brzy ráno nás spolu se skupinkou Holanďanů a kamarádem Japoncem jménem Taro odvážejí dvě čtyřkolky asi 3 hodiny do hlubin delty Okawanga. Oproti ostatním působíme asi jako partička „znuděných turistů“ neb si nefotíme každé zvíře, které se objeví v dálce na obzoru. Přeci jen po Etoshe… Znudění rozhodně nejsme, spíš se jen rozhlížíme a užíváme si pohledů do divočiny bez věčného cvakání foťákem. Ale ta sedící žirafa…
Na konci jednoho ze slepých ramen řeky nás už čeká skupina domorodců i se svými ručně dlabanými kanoemi zvanými mokoro. Na dno vyložené senem házíme s Tarem batohy a sebe a vydáni na milost a nemilost našich průvodců a přírody vyrážíme do nitra delty. Pohled na krajinu Okawanga z perspektivy vodoměrky (kanoe kouká asi 1 cm nad hladinu a někdy i pod) je zas úplně jiný než auto nebo včerejší letadlo. Jako bych byl někde jinde než kam jsem včera koukal z nebes.
Na mokoro do hlubin delty Okawanga.
Kolem poledního přistáváme na našem budoucím tábořišti a ve stínu palem přečkáváme spalující vedro. Většina spí. Jen Taro chvíli obchází kolem tábořiště a fotí dva slony asi 100 m od nás. Jsem sice velký spáč, ale ne denní, takže trávím ony 4 hodiny koukáním na slony s Tarem a řezáním do jednoho plodu palmy pod níž sedím a pokouším se o africké umění. Čtvrtá odbyla, náš malý chromý, ale čiperný a znalý průvodce Charles vstává (mimochodem netuším jak zjistil kolik je hodin) a vyrážíme na malý výlet do buše. Oproti Etoshe je to tu kolem opravdu divočina a tak jsou zvířata dost plachá a moc jich tu vidět není. Krajina kolem je ale moc hezká a ten pocit, že na mě může zpoza křoví skočit cokoliv a já si toho ani nevšimnu je taky dost zajímavý. Soudím, že průvodce asi ví kam s námi může, ale stejně…
Odpolední procházka buší.
Večer pak za zvuků hyen a šramocení tatíčka bojujícího s myší co se nám snaží prokousat do stanu usínáme.
3. 11. - Okawango
Early in the moorning, at five o'clock… jak praví namibská lidová vstáváme na další výlet. Honza večerní boj s myší podcenil, takže má díru ve stanu a v sušenkách a já puchejře od pseudo-řezbářské činnosti. Slunce ještě ani není vidět a my už cupitáme prachem a trním buše. Po pár minutách nám cestu kříží skupina běžících slonů - Charles rychle velí k ústupu a mění směr cesty. Asi po ¾ hodině přicházíme k malému jezeru plnému hrochů. Poněkud zneklidněni naším příchodem naznačují kdo je tu pánem, ale po chvíli se zas věnují svým starostem o to, kdo má větší hubu.
Ranní procházka buší k hrochům.
Přiznám se, že až tady mám ten opravdový pocit divočiny - nevím co mám slyšet, nevím co mám vidět abych unikl nástrahám. Snad proto, že není kolem nás plechová krabice auta, snad že naší jedinou zbraní je Charlesův um a pokroucená hůl. Je úžasné sledovat co všechno Charles slyší a vidí. Kolikrát prudce změní směr cesty a my buď vůbec nebo až po čase zjišťujeme důvod. Zpáteční cestou ještě z „bezpečného“ krytu termitiště pozorujeme dva slony kousek od nás, a pak zas do mokoro a zpět do civilizace.
Na silnici si to proti nám opět hasí náklaďák Wildlife a v něm starý dobrý kamarád. Zas malé setkání po několika tisících kilometrech a v úplně jiné zemi, ale tentokrát už bohužel naposledy.
(Pro správné zobrazení fotografií je zásadní dobré nastavení Vašeho monitoru. Ujistěte se, že na kalibračním obrázku rozeznáte jednotlivé odstíny šedé, případně monitor přenastavte.)
