Vzpomínky na Afriku - 12.06.05
4. 11. - Serowe - Khama Rhino Sanctuary
Tak nashle Okawango… Už se nám to krátí a cesta se neúprosně stáčí zas nazpět do JARu. Poměrně nudnou a nezajímavou, ale o to delší cestu napříč Botwanou nám zpestřuje jen drobné napětí způsobené mizící hladinou ropy v naší nádrži. První pumpa… …nemají… …druhá pumpa… mají, ale nefunguje čerpadlo… …třetí… …vůbec neexistuje. Velmi chudé vesnice a vítr honící oblaka šedého písečného prachu to všecko jen moc pěkně dokreslují.
Ale nakonec to dopadlo dobře :) Jen škoda, že jsem nevyfotil tu silniční ceduli „Kalahari 200 m“.
Přibližně 20 km před městečkem Serowe zajíždíme do posledního parku naší poutě - Khama Rhino Sanctuary - podívat se na pár zbývajících kousků bílého nosorožce. Sice maličký, ale krásně klidný a tichý místo a fajn lidi mi přesně padnou do mé vláčné nálady, co se ve mně rozložila po prospaných několika stech kilometrech cesty. Snad jsem se nakazil „afričtinou“. Odpovědi na naše přihlouplé otázky ohledně průjezdnosti parku našim autíčkem typu „…no když vám bude připadat, že je tam moc písku, tak tam nejezděte…“ mi v mém rozpoložení připadají docela postačující a rozhodně nemám pocit, že by se to mělo nějak dále rozebírat. Po cestách výhradně z písku se vydáváme bloudit parkem, abychom našli alespoň kempiště, ale pak hned juknout do hloubi „lesa“.
Stay in your car all the time.
Občas nějaká antilopa, jinak ticho a nikde nikdo. To mě baví. Hned u prvního jezírka se cachtají tři nádherní nosorožci a další přicházejí. Po důkladné koupeli jednoho z nich máme i to neuvěřitelné štěstí, vidět i toho jediného nosorožce černého. Alespoň po tu dobu, než uschne. Pár dalších zvířat se líně plahočí krajinou jako my a užívá si klidu večera. Snad až na tu želvu, za níž se i prášilo jak pospíchala. S napětím sleduji oční souboj mezi přicházejícím nosorožcem a tlupou supů - koho je víc a kdo uhne - ale jak to v africe nejspíš chodi, uhnou oba a nikdo. Nakonec došlo i na mého vysněného pána hadů - hadilova písaře - ve večerním červeném slunci, prostě nádhera. Cítím, že se africká pohoda po necelém měsíci dostala snad do každičké buňky mého těla… nechci domů…
Podvečer v parku.
Toliko štěstí najednou si při zpáteční cestě alespoň částečně odpracováváme záchranou holandských turistů, kterým jejich off-road na rozdíl od našeho on-roadu vypověděl služby a uvázl až do rána. (Nutno poznamenat, že maminka si té poloprotrhlé pneumatiky všimla hned jak jsme přijeli do parku! … ale to je jiné povídání…)
Večer pod Mokongwa Tree.
5. 11. - Serowe - JAR
Ranní projížďka parkem je už bohužel opravdu definitivní rozloučení s tou nádhernou a nezapomenutelnou Africkou divočinou. Už jen malý nákup a na hranice s JAR.
Loučení.
Po přejetí hranic se jak mávnutím kouzelného proutku všecko mění. Počínaje krajinou a konče lidma. Opouštíme hlavní silnici a po krásně nové cestě co ještě ani není v mapách uháníme kopcema v podvečerním sluncem v zádech a v hlavě přemílaje všechny myšlenky na to, co jsme viděli a prožili. Necháváme se zlákat poměrně vtipnými cedulemi na biltong a na jedné z mnoha místních „game farm“ nakupujem menší zásobičku sušeného masa na dlouhé zimní večery u fotografií z Afriky. Těsně před západem slunce dojíždíme pod Honzovým vedením do městečka Vaalwater, do Zeederberg kempu, tedy opět spíše do malé botanické zahrady. Příjemně přiopilý pivem a vínem usínám pod žlutě kvetoucí akácií, na modré dece SAA a na zeleném trávníku posetém spadanými žlutými květy - „That's Africa Baby“.
(Pro správné zobrazení fotografií je zásadní dobré nastavení Vašeho monitoru. Ujistěte se, že na kalibračním obrázku rozeznáte jednotlivé odstíny šedé, případně monitor přenastavte.)
