Vzpomínky na Indočínu - 11.05.06
26. 11. - Pak Beng, Oudomxai
Po noci plné záhadných zvuků se plni očekávání vrháme do dalšího dne. Malá snídaně ještě v guesthousu a něco malého i s sebou. Naivně si říkáme, že hned nebudeme riskovat nákup jídla na ulici a objednáváme francouzské bagetky pěkně při snídani. Hostitelka však s úsměvem odchází do malého stánku na ulici a hbitě nám připravuje vytoužený žvanec. Nu co, asi budeme jíst i na ulici. Vyzbrojeni svačinou a základy laoštiny odjíždíme tuk-tukem dále do městečka, kde se podle slov našeho nočního hostitele dočkáme „autobusu“ na sever. S pocitem ohromné úlevy sledujeme, jak se náš doprovodný dav amíků a australanů vydává zcela opačným směrem dále po Mekongu, zatímco my uháníme na korbě malého předělaného náklaďáčku pouze s usměvavými domorodci, párkem francouzů a pohodovým řidičem i s malou „opičkou“.
Ráno v Pak Beng.
Projíždíme studenou kopcovitou krajinou, mlhou a zimou skrz spoustu malých bambusových vesniček na kůlech, stále výš do kopců a lesů. Občas někde někdo z auta vyskočí nebo naopak noví pasažéři naskočí. Cesta je to opravdu krásná a pohodová. Bude-li takový celý Laos…
Cesta do Oudomxai.
Pomalu se blížíme do Oudomxai. Na první pohled nikterak vábné městečko. Horko, prach a spousta lidí. Inu, centrum provincie a křižovatka hlavních cest. První guesthouse s díky odmítáme, neb je poněkud… no prostě slizkej! Hned naproti je však jeden moc fajn a tak se rychle zabydlujeme a vyrážíme do ulic (vzhledem k velikosti městečka spíše „do ulice“). Zjevně nejsme na hlavní turistické tepně Laosem, takže tu nejsou skoro žádní běloši a nikdo se z nás ani nesnaží vymámit žádné peníze či nás někam nalákat ze stejného důvodu. Spíš naopak, když už si nás někdo všimne, tak se nám spíš směje jak vypadáme a jak jsme vykulení. Oproti Pak Beng je to velmi příjemná změna. Navečer ještě malý výlet tuk-tukem k nedalekému vodopádu, kde se však hlavní atrakcí stávají pavoučci s rozměry kolem 20 cm, a nakonec rozprava s mnichy u místního kláštera.
Oudomxai a okolí.
Po vzoru mých rodičů, kteří tu byli před pár lety, se už za tmy snažíme někde domluvit zítřejší výlet po okolí či k horským kmenům, ale cena není pro nás. Nezbývá než využít taktické chyby pana „cestovkáře“, který nám navrhovanou cestu podrobně ukazuje na rukou kreslené mapce. „To zvládneme sami!“
(Pro správné zobrazení fotografií je zásadní dobré nastavení Vašeho monitoru. Ujistěte se, že na kalibračním obrázku rozeznáte jednotlivé odstíny šedé, případně monitor přenastavte.)
